Je to jako začarovaný kruh a zároveň mi to připomíná laciné
stěžování miliardáře, že už ho život nebaví, protože si může dovolit všechno.
Nemá žádný cíl… V minulosti bych o sobě řekla, že jsem ambiciózní. Chtěla
jsem to dotáhnout daleko, přinejmenším na nějaký vrcholný post ve skvělé firmě,
nebo být renomovaným odborníkem ve svém oboru. Kam se ztratily mé ambice, ptám
se postopáté a koukám tupě do zdi. Přemýšlím, kam dál, co se sebou… Jako by člověk ztratil
veškerou chuť stoupat po pomyslném životním žebříčku. Ne, rozhodně není
spokojený, ale… Skočit do neznáma je pro něj potenciálně mnohem větší ztráta. Je
to snad moje vlastnost, nikdy neriskovat? Když má člověk možnost volby, obvykle
(v zájmu svém i v zájmu svých milovaných) vybere tu lepší variantu. Tu,
která mu může zajistit lepší budoucnost, hodně peněz a tudíž (?) spokojenější
život. Nacházím se ve stavu, kdy mé nynější rozhodnutí zásadně ovlivní mou budoucnost… Nebo ne? Nebo si problémy spojené s definitivním výběrem jen namlouvám a
ve skutečnosti to není tak žhavé? Připadám si teď jako hlupák, který odmítl
drahé Ferrari jen proto, že se bál, že s ním nebude jezdit… Nebo je to
prostě mojí součástí? Bát se vyjet do zahraničí? Mít neskonale velkou potřebu
blízkosti rodiny? Přesto ve mně hryže červík… Kdo jsem? Proč nechci pryč, když
se mi tu tolik věcí nelíbí? Proč se oháním rodinou, když si s ní v mnoha
ohledech nerozumím? Proč?
Možná jsem jenom líná.
Líná postavit se tváří v tvář nejistotě. Hranici
poznání, hledání své vlastní stability uprostřed systému naprosto neznámému. Chuť
riskovat, vykročit z domu a jít skrze spletité cesty až k cíli své
cesty. Co když ale nemám cíl? Je tak mlhavý a neurčitý, že se ztrácí v okamžiku,
kdy je na něj zaměřena pozornost. Váhám a nerozumím.
Milionář vám nabídne svůj majetek. Odmítnete? Přijmete?
A jste si opravdu jistí, že vám ten majetek nepřeroste přes
hlavu?
A nebo si prostě jen uvědomuji, že hnát se bezhlavě za úspěchem
je naprosto zbytečné…
Protože jsem spokojená tady a teď.
Tvůj článek mi nepřijde jako vyznání spokojenosti, spíš naopak. Sama vím, jaké je to vrhnout se do něčeho nového, kolik stresu, nocí beze spánku...
OdpovědětVymazatTaky mám raději jistotu. Ale aby ta jistota byla, musíme pro ni něco udělat. A kdy jindy, než teď, když víme, že cokoliv se nepodaří, máme za sebou ještě relativní zázemí rodiny. Za dvacet let už to tak nebude... Pak bude každý skok i dopad mnohem těžší.
Jasně, možná je to i mým negativním vnímáním světa. A priori předpokládám, že mé volby nikdy nebudou mít ten kýžený (pozitivní) efekt na můj život. Možná se příliš bojím, ale když v té volbě nevidím ani záblesk nadšení (protože co bych našla mi nevyrovná to, co bych mohla ztratit), je to potom těžké... Kdybych byla pragmatikem, tak je jasné, kterou cestu volím... Takto, když do svých studijně-kariérních voleb vkládám možná až příliš moc emocí, je každé rozhodnutí doprovázeno drásáním srdce... Možná prostě jen čtu moc článků o osudech jednotlivců, kteří tak dlouho bezhlavě a pragmaticky stoupali po kariérním žebříčku, až se z toho zbláznili... A já nechci ve 40 skončit na antidepresivách, mnohem raději bych se viděla obklopená dospívajícími dětmi. Pak babo raď.
VymazatAhoj, je to zvláštní, ale dneska se mi zdál sen, ve kterém padlo tvé jméno, ráno jsem si ho vyhledala a objevila tento blog. Tento článek mi dost mluví z duše. A jak to dopadlo??Je to napsáno v roce 2012..:)
OdpovědětVymazat