Je to jako začarovaný kruh a zároveň mi to připomíná laciné
stěžování miliardáře, že už ho život nebaví, protože si může dovolit všechno.
Nemá žádný cíl… V minulosti bych o sobě řekla, že jsem ambiciózní. Chtěla
jsem to dotáhnout daleko, přinejmenším na nějaký vrcholný post ve skvělé firmě,
nebo být renomovaným odborníkem ve svém oboru. Kam se ztratily mé ambice, ptám
se postopáté a koukám tupě do zdi. Přemýšlím, kam dál, co se sebou… Jako by člověk ztratil
veškerou chuť stoupat po pomyslném životním žebříčku. Ne, rozhodně není
spokojený, ale… Skočit do neznáma je pro něj potenciálně mnohem větší ztráta. Je
to snad moje vlastnost, nikdy neriskovat? Když má člověk možnost volby, obvykle
(v zájmu svém i v zájmu svých milovaných) vybere tu lepší variantu. Tu,
která mu může zajistit lepší budoucnost, hodně peněz a tudíž (?) spokojenější
život. Nacházím se ve stavu, kdy mé nynější rozhodnutí zásadně ovlivní mou budoucnost… Nebo ne? Nebo si problémy spojené s definitivním výběrem jen namlouvám a
ve skutečnosti to není tak žhavé? Připadám si teď jako hlupák, který odmítl
drahé Ferrari jen proto, že se bál, že s ním nebude jezdit… Nebo je to
prostě mojí součástí? Bát se vyjet do zahraničí? Mít neskonale velkou potřebu
blízkosti rodiny? Přesto ve mně hryže červík… Kdo jsem? Proč nechci pryč, když
se mi tu tolik věcí nelíbí? Proč se oháním rodinou, když si s ní v mnoha
ohledech nerozumím? Proč?
Možná jsem jenom líná.
Líná postavit se tváří v tvář nejistotě. Hranici
poznání, hledání své vlastní stability uprostřed systému naprosto neznámému. Chuť
riskovat, vykročit z domu a jít skrze spletité cesty až k cíli své
cesty. Co když ale nemám cíl? Je tak mlhavý a neurčitý, že se ztrácí v okamžiku,
kdy je na něj zaměřena pozornost. Váhám a nerozumím.
Milionář vám nabídne svůj majetek. Odmítnete? Přijmete?
A jste si opravdu jistí, že vám ten majetek nepřeroste přes
hlavu?
A nebo si prostě jen uvědomuji, že hnát se bezhlavě za úspěchem
je naprosto zbytečné…
Protože jsem spokojená tady a teď.
